Quis custodiet ipsos custodet?

Hrob světlušek

25. dubna 2010 v 21:25 | Arcana |  Brk

Viděla jsem Hrob světlušek. A nikdy na něj nezapomenu.

Kdo si stále myslí, že japonský kreslený film, vlastním jménem anime, je jen a pouze pro malé děti a umí vyprávět pouze pohádky, doporučuji mu podívat se na tento film.

Žádná válka, zde se jedná o druhou světovou, se neodehrává pouze na frontě. Setkávají se s ní i docela obyčejní lidé.



Příběh sleduje dva sourozence, jejichž město bylo napadeno vzdušnými bombardéry a oni tak přišli nejen o domov, ale i o matku. Asi 12-14tiletý chlapec Seito zůstane sám se svou malou sestřičkou Setsuko, sotva odrostlou batolecímu věku a stěhuje se k nejbližším příbuzným. Ze všech sil jim oba pomáhají, přesto jsou po krátké době vypuzeni kvůli lidské chamtivosti a nesnášenlivosti. Jídla je totiž málo a protože jejich teta má i vlastní děti, nechce je dál ,,živit" na svůj úkor.

Děti projdou postupně několik úkrytů, než se usadí ve starém dole. Zatímco Seito hledá práci či krade jídlo, jeho sestra na něj čeká venku před jejich novým domovem a hraje si se starou plechovkou a panenkou, což jsou její jediné hračky.
Přestože každý den buďto hladoví, nebo se živí čím dál skromnější potravou, i tak si dokáží v každém okamžiku najít nějaké kouzlo.
Nejkrásnější scéna je nejspíš ta, kde nachytají spoustu světlušek, které potom vypustí ve svém skromném příbytku. Místo se okamžitě rozzáří světýlky desítek tvorečků a oba sourozenci v jejich záři nakonec usnou.

Válkou pustošené město ovšem mění lidi čím dál k horšímu. Každý si hledí svého a nejen jídla, ale veškerých zásob stále ubývá.
I dětskou bezstarostností všudypřítomná krutost brzy pronikne a přestože se dívenka stále usmívá a velice záhy utěšuje spíš ona bratra než naopak, ve chvílích kdy není ten druhý nablízku se oba propadají do stále hlubší melancholie.

Příběh vrcholí v posledních dnech a týdnech války, kdy se na kost vyhublý chlapec plouží městem a snaží se najít cokoli, co by se dalo sníst.

*

Film se téměř nedá sehnat, myslím že jsem se na něj tenkrát dívala na youtubu, s anglickými titulky a na dvě desetiminutové části se španělskými.
Přesto ho silně doporučuji.

Díky tomu že se jedná o Japonské dílo, dozvíme se něco o osudech obyčejných lidí, byť žijících na opačném konci světa, ale vtažených do stejné války v jaké jsme byli i my.
Protože sleduje příběh dvou malých dětí, postrádá tak ,,fakta" o válce, kromě začátku se v něm neobjeví snad jediný voják, obrněné vozidlo nebo cokoli, co v tomto smyslu k válce patří. Přesto její přítomnost provází celý film.

Příběh je skvěle vystavěn, díky tomu že vlastně začíná koncem jsem měla nutkání se na něj podívat znovu abych unikla závěru. Hned na začátku vtáhne do děje a na konci zanechá hluboký a nesmazatelný dojem.
Viděla jsem ho už snad před více jak rokem, přesto si jej vybavuji včetně ,,dopadu" na mě či jak to říct, což se mi u žádného jiného nestalo.

Závěrem musím znovu podotknout, že pokud máte anime za pitomost pro děti, tohle dílko vám to zaručeně vyvrátí.
Když se nad tím teď tak zamyslím, volba kresleného místo hraného filmu byla možná výborná i díky tomu, že nakreslený svět skutečně evokuje dojem ,,vhodné akorát pro děti" a že se jedná o pohádku. Očekáváte naivní hloupost a oni na vás hodí tohle.
Osud animovaných postaviček zasáhne mnohem více, než kdyby se jednalo o lidi, kteří po skončení natáčení odjedou zas domů žít své vlastní životy.



Hotaru no Haka / Hrob světlušek
Napsal Akiyuki Nosaka
Scénář a režie Isao Takahata
Výroba Ryoichi Sato

Některými kritiky přirovnáván ke Spiebelbergově Schindlerově seznamu
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seiichi Seiichi | 9. srpna 2010 v 12:45 | Reagovat

Už od dětství mě válka děsí. Moje nejhorší noční můra je, že zažiju druhou světovou. Za minulého režimu nás ve jménu světového míru už jako malé děti krmili (proti)válečnými snímky, které jsem z duše nenáviděla, protože se tam střílelo, všude bylo bahno, vybuchující bomby a spousta mrtvol. Jediný film, který mi tenkrát uvízl v paměti a zapsal se mi nesmazatelně do duše, byl japonský Černý déšť o zničení Hirošimy a Nagasaki. Až když jsem začala poznávat japonskou moderní kulturu, která je od literatury, přes hudbu až po film prodchnutá válečnými traumaty, jsem pochopila proč. Japonská protiválečná umělecká tvorba se totiž od té západní velmi liší. Nejde v ní o válčení a zabíjení, ale o příběhy lidí, ať už těch nevinných, nebo těch, co stáli na "špatné" straně. Bez kritiky, bez soudů, bez pózujících hrdinů, jsou nám předkládány prosté příběhy lidí, kteří prošli nepředstavitelnou zrůdností války. A proč se ty příběhy tolik zakusují do duše? Protože v nich nikdy nenalezneme odpověď. Jen spoustu otázek při pohledu do myslí a životů lidí, kteří neměli jinou volbu. Jak bychom je mohli soudit, když jsme nezažili to co oni?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama