Quis custodiet ipsos custodet?

Cesta do ticha

25. září 2011 v 23:29 | Arcana |  Veselé příhody šíleného motorkáře
Protože i Malkiel občas napíše něco vážného, taky se jednou nebudu snažit být vtipná a dám vám tak vydechnout. K veselým příhodám k vyprávění patří i ty skutečně krásné. Takže, nejkrásnější jízda? Tady je :)


Bylo třičtvrtě na dvě dubnového rána a já se chystala domů.
Ten den byl třídní sraz, v devět jsme se všichni sešli v hospodě U Sudu a mezi štamgasty i jinými hosty jsme se vzájemně překřikovali a vyprávěli si. Bylo tam zakouřeno, hluk a plno. Už tak jsem kvůli kouři téměř nemohla dýchat, takže jsem odmítla jít na diskotéku, zamávala spolustudentům na rozloučenou a vyšla před hospodu, kde jsme měla zaparkovanou motorku. Ještě jsem otřela zrcátka od noční rosy a vyjela.


Po zakouřeném a hlučném prostředí hospody bylo noční město požehnáním. Najednou jsem mohla dýchat... a hlavně bylo ticho. Městské, samozřejmě, všudypřítomné cvakání, vrčení veřejného osvětlení, sem tam křik noční tuláků, noční hromadná doprava prostě všechno, co před druhou ráno dělá město městem. Všechno to ale bylo tak nějak vzdálené. Doopravdy jsme vnímala jen chladný vzduch na tváři a zvuk vlastního motoru.

Projížděla jsem ve dne přeplněné ulice a uličky, teď v noci až strašidelně prázdně tiché. Na krátkou chvíli mi do uší vtrhlo burácení řeky a pak vše zase umlklo. Jak se navíc s koncem města silnice rozšiřovala a domů ubývalo, umlkal i motor, protože se jeho zvuk neměl od čeho odrážet.

Vnímání za nočních jízd je vlastně úplně jiné než ve dne. Nemusíte dávat tolik pozor na provoz kolem, není zkrátka tak hustý, vidíte jen tam kam dosvítí lampy a vy a celkově jedete plynuleji. To a možná únava způsobuje jakési odtržení. Miluji noční jízdy.

Ticho se zvětšilo.
Na kraji města, se silnicí o dvou pruzích v obou směrech už jsem byla sama. Svět spal, byla jsem jen já. Tedy do chvíle, kdy se z protisměru vynořilo policejní auto. Minuli jsme se a já ve zpětném zrcátku sledovala, jak se otáčejí a vyrážejí za mnou. Modrý majáček přízračně protrhl oranžové světlo lamp a až těsně za mnou jednou krátce houkli.
To už jsem ale stavila na semaforu. Výkřik policejní houkačky se vytratil rychleji, než jsem slyšela kdy předtím a spolu s ním i motory nás obou.
Popovídali jsme si, foukla jsem, zamávali si a jeli zas dál. Sledovala jsem policisty mizející za zatáčkou a pak už jsem byla zas sama, jako by nikdy nebyli.

A zvuky mizely
Ve dvě ráno běžně nepotkáte moc aut, ale takhle prázdné ulice jsem neviděla snad nikdy předtím a zatím ani ne potom. Červená přede mnou ustupovala zelené a já si poklidně drandila domů.
Na samém okraji města, tam kde už stojí rodinné domy a všudypřítomný beton ustupuje zeleni, jsem potkala ještě jedny policisty. Jeli krokem na samotném okraji silnice a jejich bílá zářila do městské tmy. Zpomalila jsem, kvůli rozbitému tachometru jsem nevěděla kolik jedu a v téhle části byla povolena jen malá rychlost. Nechali mě ale předjet a já opět sledovala mizející auto ve zpětném zrcátku.

A ticho se prohloubilo.
Zvuky okolí se zdály oněmět, zbýval mi jen zvuk motoru. Ten ale s koncem města přeskočil ploty domů, pohladil trávu v zahradách a vytratil se do noci.Minula jsem ceduli s přeškrtnutým názvem města, vyjela zatáčku... a s mostem před mojí vesnicí jako bych přešla hranici. Pode mnou projel kamion a pak už jsem jen sledovala blížící se domov.

A zvuky již nebyly
Ve vesnici nesvítilo zhola nic. Nefungovala jediná lampa, nebylo naprosto nic slyšet. Svět pohltila tma a ticho. Sledovala jsem jemný výseč vlastních světel, které krátce osvítili matné tvary okolí, aby vzápětí zase zmizeli v rudé temnotě za mnou a společnost mi dělal jen monotóní zvuk motoru. Do tmy spolu se mnou zazářil jen název obchůdku a vánoční řetěz na restauraci.
Fascinovaně jsem se rozhlížela a zmrzlé uši se marně snažili zachytit něco víc. A pak už jsem náhle zatáčela do vlastní ulice, stejně černé a tiché jako všechno ostatní. Do tmy zazářilo světlo otevírajících se vrat, které vzápětí zůstalo samotné. Skútr potemněl a s položením nohou na zem utichl i motor. Poslední zavrčení se jako nářek rozuteklo všemi směry, až zmizelo stejně jako vše ostatní předtím.
Vrata dojela svou dráhu, do tmy jako tečka ťuklo poslední klepnutí... a za světlem zmizel i zvuk.
Svět obejmulo dokonalé ticho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | Web | 26. září 2011 v 0:27 | Reagovat

Předpokládám, že si potom ani nesplachovala na WC, abys to dokonalé ticho neporušila. :-D

2 Miška Miška | Web | 26. září 2011 v 5:56 | Reagovat

Wow, úžasný článek, je to jako nějaký úryvek z knížky, opravdu moc pěkně napsané :)

3 Gurmánky Gurmánky | E-mail | Web | 26. září 2011 v 7:18 | Reagovat

pekne napsane ;)

4 Janinka Janinka | Web | 26. září 2011 v 9:32 | Reagovat

Když půjdeš příště pěšky, bude ticho ještě větší :-).

[1]: Ježíši, ty jsi případ :D.

5 Vendy Vendy | 26. září 2011 v 23:08 | Reagovat

To znělo strašidelně, víš to?
Takhle jsem šla do ticha o půlnoci z Moravských Bránic do Střelic. Prosinec, noc, mlha. A osamělá figurka, motající se po ztemnělé silnici a doufající, že si někde nezlomí nohu... byla to chuťovka. Ale můžu říct, že to ticho jsem si nevychutnávala, spíš to bylo o nervy...
Tvoje povídání je hodně barvité, ale opravdu mi to znělo strašidelně.

6 Mad Jerk Mad Jerk | Web | 15. října 2011 v 17:48 | Reagovat

Nemohl pokračovat, jelikož mě opustila můza..;) Ale díky.

Jinak krásně napsaný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama